A jsme tady. Safra! Já čekal liduprázdnou plochu a tady se prohání pár borců střídavě po předním, střídavě po zadním kole. Vzápětí si jeden „borec“ s BMW 320 dokazuje jak ho úžasně naučili rychle jezdit – asi v autoškole, protože moc nad osmnáct mu nebylo. Ale co nenahnal zkušenostmi dostatečně kompenzoval rychlostí a hlavně elánem. Snad nikdy nikoho cizího nezraní…

Chvíli postávám a přešlapuji. Zkouším si helmu a rukavice a přemýšlím, jestli by nebyla lepší nějaká liduprázdná cesta . Naštěstí se po chvíli provoz zklidní a já dostávám teoretickou dávku informací.

„Jednička dolu, všecko ostatní kopeš nahoru, jasný ?“ „Jo.“ V duchu si říkám, hlavní je brzda a spojka. Stisknu, zastavím a pak už si to může někdo třeba odnést . Nastartovala, sedím na motorce a zkouším váhu. „Hmm, slušně to váží.“ „Neboj, jak se to rozjede tak ti to ani nepřijde. Tak dej spojku, kopni dolů jedničku a mírně přidej plyn – tak 2000 otáček a pak pozvolna pouštěj spojku – uvidíš to půjde – však jak v autě. Jakmile pak budeš mít cca 6 – 7 tisíc řaď další kvalt.“ Jo jo, říkam si – jako v autě, akorát tady všecko dělám rukama . Plyn ne a ne držet kolem dvou tisíc, občas mi to krásně zahraje do otáček – radost poslouchat. No po chvíli se to s mírným přískokem fakt rozjede … Zatáčím na tu dlouhou rovinu letiště, pouštím spojku úplně a pomalu přidávám plyn. Zvyklý doposavad pouze na auta (kdysi dávno jsem pár kilometrů najezdil na simsonovi a jednou jsem na odlehlé cestě projel jawu 350) oceňuji nástup s jakým motor rozjíždí, ještě před chvíli docela těžký, stroj „pekelný“.

Šest tisíc – fik dvojku, 3,4,5 tisíc – fik trojku. Vzduch kolem šumí a já vidím blížící se konec ranveje. Spojka, mírně zabrzdím – brzdy jsou ostré, krásně kočírují veškerou sílu, kterou ta váha před chvílí nasbírala . Něco málo podřadím (nechtějte po mě ale zatím čísla kvaltů), zatočím se na konci dráhy a tradá nazpět. Po několika kolech dostanu doškolení. „No vidíš, že to jde. Jen když podřazuješ, dej si malý meziplyn – uvidíš, nebude to tolik škubat a lépe se ti pojede.“ Zkouším novou featurku a ejhle, funguje to. Sice trocha zmatky kdy co zmáčknout a s čím kam zakroutit a co kde kopnout ale jakž takž jedu . Skupinka motorkářů na druhé straně ranveje ze mě musí mít asi dost zábavu. No řekněte sami – ženská učí chlapa řídit motorku – kam ten svět spěje ?

Je čas na relax. V nedaleké restauraci si dávám kofolu a jako malej kluk se svěřuji s dojmy a chrlím dotaz za dotazem. Verča se usmívá a asi v duchu vzpomíná na svoje začátky, kdy ona poprvé sedla na moto a učila se to co dnes zkouším já. Ale rychle dopít a zpět na „trať“.

Usedám, jako už přece ostřílený amatér, zpět na moto a opět si dám pár koleček. Rozjezdy už nepřipomínají poskakující kozu a na rovinkách si to peláším o sto šest. Po dalších pár kolech uznávám, že mají motorky něco do sebe, ale pořád z nich mám velký respekt. Děkuju za to, že mě v „telecích“ letech minuly a v duchu kvituju zákonodárcům, když chtějí tyto „pekelně silné“ stroje posunout na hranicí vyšší než je aktuálních 21 let. V tom věku si dovedu představit, že bych asi „dračil“ na tomhle stroji podstatně více, než je zdrávo. Už už jsem myslel, že mě nic překvapit více nemůže než to co jsem zažil, ale opak měl být teprave pravdou.

„Tak teď sis to vyzkoušel, už ti to docela jde, za chvíli udeš řídit lépe než já!“ jojo vtipe vylez, sem rád, že stíhám všechno to co mám kde kopnout a zmáčknout. „No a teď si ještě zkus vytočit moto nad 9000 otáček – to teprave něco uvidíš!“. Hmm to teda nevím, říkám sí, přijde mi, že při těch cca 6000 co řadím to už docela řve. Ale dobrá najíždím na start …

Pomalý rozjezd, při 6000 řadím dvojku, posílám stroj do otáček, ale nakonec ještě vyměknu a při 7000 stejně řadím trojku. Ručička tachometru se pohupuje někde u 80km/h. Na konci ranveje se otáčím a teď to zkusím! Přidávám plyn – 6000 fik dvojka a 3000… 4000… tak co teď … otáčím rukojeť plynu nadoraz a užívám si známé zrychlení … 5000…6000… 7000… motor docela burácí, ručička tachometru poslušně leze nahoru a já si říkám no co zkusíme teda co se stane v devíti … Ani nevím zda to bylo v 8 nebo v 9 tisícíh ale to co ten stroj předvedl bylo fatální! Jakoby mě někdo zezadu nakopnul – stroj vzal druhý dech a zrychlení nabralo druhý rozměr! Ranvej jsem doslova přeletěl jako projektil a vzápětí zastavuji u krajnice a s pocitem „mimo“ líčím ten jedinečný zážitek. Verča se jen potutelně usmívá. Jo jo zase jeden začátečník, to ona přece moc dobře zná – ale nechá mě vymluvit a pak mě zasvětí do tajů technického řešení tohoto „druhého dechu“.

Vracím se na ranvej a ještě si to párkrát zopáknu. Slunce mezitím poodešlo trochu k obzoru a byl čas nasednout každý do svého a tradá zpět do Brna…

[View with PicLens]

Po obědě jsem pohledem z okna zkontroloval počasí – temné mraky nevěstily nic dobrého. Při pomyšlení na to, že bych do něčeho takového měl jet na motocyklu mnou otřásla zima. O to více jsem dostal chuť podívat se na to, jak se s takovou nepřízní poperou „šílenci“ na dvou kolech. Po 13h jsem vystartoval z domu (autem ) a dorazil na automotodrom. Vstupné bylo lidové – 0Kč a já se usadil na kryté tribuně (nutno podotknout, že už velmi vydatně pršelo).

Nikdy jsem na podobné akci nebyl. Vidina přecpané Velké ceny s kupou ukřičených německých a polských přiopilých fandů mě nikdy nepřesvědčila o tom, že je to něco, kde bych měl být. Dnes ale byly tribuny víceméně prázdné a můj sportovní zážitek „nic“ opilého nerušilo .

Ale zpět na trať. První startovaly Superstocky 600. Zajímavé stroje, ohlušující řev motorů (zajímalo by mě, zda ty roury, kterým se obvykle říká výfuky, měly vůbec s výfuky něco společné krom designu) a pekelně rychlé rovinky a zatáčky na mokru mě uvedli v pochyby o tom, že na okruhu fungují klasické fyzikální zákony .

Detaily o výsledcích a závodnícíh pominu – jednak jimi tu nechci nudit ty, kteří se o tento sport nezajímají a druhak ani já sám se v tomto obou neorientuju. Nechám na odborníky a weby s oficiálními výsledky.

Po Superstock 600 jely Superstock 1000 následnované Supersporty a Superbiky. Děšť po celou dobu téměř neustal a podívaná (pod střechou) to nebyla vůbec špatná. Díky projekční televizi umístěné naproti tribuně a zobrazující zajímavé úseky z jiných části trati nebyly závody nudné čekání na to, až zase všichni projedou okolo a o pády (naštěstí bez úhony) na mokré trati též nebyla nouze.

Zatím jsem svůj názor na Velkou cenu nezměnil, ale nutno říci, že mě neděle příjemně překvapila a ač počasí bylo takové jaké bylo stálo za to se tam jít alespoň na těch pár závodů podívat.

V přiložené fotogalerii je pak pár snímků – omlouvám se za zhoršenou kvalitu, ale můj postarší mobil prostě nic solidnějšího v takovém počasí neumí .

[View with PicLens]

A nyní ještě jedno malé video s ukázkou startu…

Co jsem od toho čekal ? Dá se říci že nic určitého. Dle informací, které obecně putují o výstavě na internetu, jsem věděl, že se jedná o anatomický výklad lidského těla. Narozdíl ale od dřevěných rozkládacích modelů známých z hodin biologie to měly být tkáně z kdysi živých lidí. Člověka při takové informaci mírně zamrazí. Jak to ale bylo tedy doopravdy ?

Dorazil jsem do brněnské olympie před budovu s výstavou. Nutno uznat, že marketing a kampaň působí mírně mrazivým dojmem a asi za tento příjemně nepříjemný neklid někde v břiše sklízí patřičnou popularitu a asi nemalé zisky po celém světě. Budova, jejíž kdysi výkladní skříně nyní halily černé neprůhledné folie s fotografickým zobrazením napůl „rozebraných“ lidských schránek, působila opravdu mírně děsivým a provokativním dojmem. Taktéž vstup a i posléze veškerý interiér budovy s temným světlem a černým kobercem a stěnami budil respekt.

Jelikož jsem šel v neděli, pak na mě spadlo nejdražší vstupné (350Kč), ale jelikož jsem byl rozhodnut se tam jít podívat již delší dobu, finance jsem opravdu neřešil. Hned u vstupu jsem

byl důrazně upozorněn, že nesmím natáčet, fotit, jíst ani pít (no nevím komu by se chtělo:-)) v rámci celé výstavy.

Rozepisovat zde jednotlivé exponáty nemá význam – na ty se můžete zajít podívat sami, nebo si o nich přečíst v jiném sloupku. Ale co tedy mé pocity v průběhu celé výstavy ?Odpovím pravdivě – překvapivé. Všechny exponáty, pravděpodobně díky zabarvení a úpravám na mě působily trochu rozpačitě. Obavy z toho, že budu mít pocity jako v „márnici“ se zdaleka nepotvrdily. Spíše než jakékoli neklidné stavy jsem si připadal jako na zmíněné hodině biologie prohlížejíc si umělé exponáty. Nepovažuji to ale rozhodně za něco negativního, výstava co se týče popisků u jednotlivých exponátů byla velmi dobbře zpracovaná a i absolutní laik si ani na chvíli nepřipadá na výstavě „mimo“. Stejně tak ale i odborníci si určitě najdou ve výstavě to své. Některé exponáty jsou tak jemné a tak rozvětvené, že člověku zůstává rozum stát nad tím, jak je vůbec možné něco tak složitého z těla vypreparovat. Neméně působivé jsou pak ukázky zdravých a napadených orgánů, včetně plic zdravého jedince a silného kuřáka.

Z celé výstavy jsem si odnesl řadu zážitků, od zajímavých, pozitivních vizuálních a textových informací až po negativní, kdy se člověk nestačí divit tomu, jak adolescentní týpek vesele kamerou natáčí na výstavě jakoby se nechumelilo. Nějaké napomínání provozovatelů bere spíše jako hecování kdo z koho. člověku je stydno i za něj. Ale stačí se otočit a tam vesele druhý takový hňup fotí mobilem s bleskem.

Koho z Vás zajímá biologie, lidské tělo a chcete poznat něco nového a zajímavého – určitě stojí za to investovat čas a peníze.

Pozn. Uvedené obrázky jsou stažené volně z internetu – rozhodně jsem nepatřil mezi ty slaboduché co fotografovali

Vždy mě ale míjel jiný motoristický sport – rallye.Povědomí o tom, že je nějaký Loeb, že jezdí nějaký Kresta, to sice mám, ale krom útržkových videí z youtube a z pár záběrů v televizi apod. toho o rallye moc nevím. Uvítal jsem tedy možnost (jako řada jiných lidí) jít se podívat na rallye na BVV.

Jako správný návštěvník – amatér jsem nejdříve pečlivě nastudoval stránky AGROTEC MOGUL RALLYE a před 19h jsem již stál před BVV. Zaplatil jsem symbolické vstupné (30Kč). Z letáků jasně vyplynulo, že ideální asi budou pozice G1, ze kterých by měl být vidět vodní příkop, který budou jezdci zdolávat. Do startu zbývala cca 1h a po trati se proháněli pořadatelé. Našel jsem relativně příjemné místo a čekal na start. Během čekání jsem trochu zmoknul, ale nadšení pro první rallye bylo větší a nebylo síly, která b y mě přinutila opustit mé dobré místo a jít se schovat pod střechu nebo nedej bože jít domů .

A konečně start. Dychtivě jsem čekal až první jezdec dorazí do části tratě kde jsem stál. Z povzdálí bylo slyšet burácení motoru (btw zajímalo by mě, zda mají vůbec aspoň kousek výfuku) a za chvíly se v pěkném sprintu objevil první závodník. Přisvištěl k esíčku, projel brodem a v zápětí zdolal sérii ostrých zatáček a zmizel za dalším pavilonem. Luxus.

Chvílema jsem sice nestíhal sledovat kdo jede jaké kolo (jelo se na tři kola), ale zážitek to byl skvělý. Při pohledu na to, jakým sprintem se řítí relativně „bezpečným terénem“ se pak člověku trochu svírá hrdlo z pocitu, že za pár desítek minut, respektive uprostřed noci se budou podobným tempem řítit nočním lesem po úzké cestě odkázáni pouze na spolehlivost a relativní bezpečnost jejich vozu.

Příště se určitě zajedu podívat někam do terénu, protože tam asi člověk nejlépe pozná, co to je opravdová rallye. To co člověk zhlédnul na BVV byla přece jenom spíše akce pro diváky a jako taková určitě splnila účel.

Zanedlouho mu bude 5 let. Z hlediska věku činčil je zatím mladíček – dožívají se 12 – 20 let. Potvrzuje, že činčila rozhodně není vhodné zvíře k dětem. Když je člověk dostatečně rychlej, tak se mu podaří ho chytit, ale jen potupně drží a přemýšlí jak by z rukou utekl. O nějakém užívání si toho pocitu, že ho někdo pohladí se nedá moc mluvit.

Krom Šotka mám ještě bílého samečka Cipíska. Toho jsem pořídil do party ze zverimexu. Nejdříve jsem měl trochu strach, zda se nepoperou – činčilí samečci jsou teritoriální, ale kupodivu se snášejí velmi dobře. Občas si „vjedou do vlasů“, ale veskrze jsou slušně nabitá dvojka malých „grázlíků“.

Mají velkou klec, ale krom klece ještě „znárodnili“ jeden menší pokoj. Samozřejmě jako hlodavcům nemá smysl jim vysvětlovat, že co se da hryzat se nehryže . Čili vybavení tohoto minipokojíku odpovídá jeho nájemníkům. Zvířata jsou to velmi hravá, velmi mrštná a pekelně rychlá. Jakýkoli útěk dveřmi do zbylých místností byt je opravdu veselá zábava spojená s naháněním chlupatých potvor všude možně. Naštěstí svou klec považují za bezpečné místo, takže jakýkoli „výlet“ vždy končí u nich doma, v bezpečí. Krom toho, že jsou hravé, rychlé a obratné, též dokáží dosti solidně skákat – vyskočí i metr vysoko. Jeden takový skok jsem zvěčnil na následujícím videu :

Pokud se po večerech nudíte – pak nekupujte medvídka mývala , ale pořiďte si činčilu. Ne, nud aby asi neměl být ten správný důvod a ani tento článek nemá být nějaka šíléna propagace toho, že kdo nemá činčilu není nikdo . Je to jen ukázka zvířete, které ne každý má doma a asi ne každý ví, co takové zvíře dovede a umí.

Na závěr ještě jedno trocha delší video, na kterém je vidět, co vše ty malí lumpové dovedou . Pozorovat je je opravdu skvělý relax.

Přístup firmy a intruktorů byl nadstandardní a celý týden proběhl v poklidu, v dobré náladě a bez jakýchkoli problémů. Doporučuji všem, kteří by taktéž jako já rádi vyzkoušeli o čem to létání vlastně je .

Vybraná fota jsem okomentoval a umístil do fotogalerie.

[View with PicLens]

1234►

Kdo by případně chtěl vidět utržková videa z celé akce pak zde je krátké video z prvního dne :

A zde potom ukázka startu z výškového letu ze Straníku :

eM.