Martin Běhůnek

„Tak co ? Co takhle dneska ? nechceš si to konečně vyzkoušet ?“ Verča je nekompromisní. Ví, že po tom už dlouho toužím. Mírně mi vysychá v krku. Venku je krásné počasí, ideální na trochu adrenalinu. „Tak jo, ale kde ?“ Marně přemýšlím o nějaké solidní cestě bez provozu. „No mohli bychom na staré letiště.“ „Ok.“ Odvětím a vzápětí nasedám do svého auta a „pronásleduji“ blonďatou hřívu spletenou v hustý cop uhánějící na tom pekelném stroji, který bych měl za chvíli já – amatér jednostopových strojů – zkusit řídit.

A jsme tady. Safra! Já čekal liduprázdnou plochu a tady se prohání pár borců střídavě po předním, střídavě po zadním kole. Vzápětí si jeden „borec“ s BMW 320 dokazuje jak ho úžasně naučili rychle jezdit – asi v autoškole, protože moc nad osmnáct mu nebylo. Ale co nenahnal zkušenostmi dostatečně kompenzoval rychlostí a hlavně elánem. Snad nikdy nikoho cizího nezraní…

Chvíli postávám a přešlapuji. Zkouším si helmu a rukavice a přemýšlím, jestli by nebyla lepší nějaká liduprázdná cesta . Naštěstí se po chvíli provoz zklidní a já dostávám teoretickou dávku informací.

„Jednička dolu, všecko ostatní kopeš nahoru, jasný ?“ „Jo.“ V duchu si říkám, hlavní je brzda a spojka. Stisknu, zastavím a pak už si to může někdo třeba odnést . Nastartovala, sedím na motorce a zkouším váhu. „Hmm, slušně to váží.“ „Neboj, jak se to rozjede tak ti to ani nepřijde. Tak dej spojku, kopni dolů jedničku a mírně přidej plyn – tak 2000 otáček a pak pozvolna pouštěj spojku – uvidíš to půjde – však jak v autě. Jakmile pak budeš mít cca 6 – 7 tisíc řaď další kvalt.“ Jo jo, říkam si – jako v autě, akorát tady všecko dělám rukama . Plyn ne a ne držet kolem dvou tisíc, občas mi to krásně zahraje do otáček – radost poslouchat. No po chvíli se to s mírným přískokem fakt rozjede … Zatáčím na tu dlouhou rovinu letiště, pouštím spojku úplně a pomalu přidávám plyn. Zvyklý doposavad pouze na auta (kdysi dávno jsem pár kilometrů najezdil na simsonovi a jednou jsem na odlehlé cestě projel jawu 350) oceňuji nástup s jakým motor rozjíždí, ještě před chvíli docela těžký, stroj „pekelný“.

Šest tisíc – fik dvojku, 3,4,5 tisíc – fik trojku. Vzduch kolem šumí a já vidím blížící se konec ranveje. Spojka, mírně zabrzdím – brzdy jsou ostré, krásně kočírují veškerou sílu, kterou ta váha před chvílí nasbírala . Něco málo podřadím (nechtějte po mě ale zatím čísla kvaltů), zatočím se na konci dráhy a tradá nazpět. Po několika kolech dostanu doškolení. „No vidíš, že to jde. Jen když podřazuješ, dej si malý meziplyn – uvidíš, nebude to tolik škubat a lépe se ti pojede.“ Zkouším novou featurku a ejhle, funguje to. Sice trocha zmatky kdy co zmáčknout a s čím kam zakroutit a co kde kopnout ale jakž takž jedu . Skupinka motorkářů na druhé straně ranveje ze mě musí mít asi dost zábavu. No řekněte sami – ženská učí chlapa řídit motorku – kam ten svět spěje ?

Je čas na relax. V nedaleké restauraci si dávám kofolu a jako malej kluk se svěřuji s dojmy a chrlím dotaz za dotazem. Verča se usmívá a asi v duchu vzpomíná na svoje začátky, kdy ona poprvé sedla na moto a učila se to co dnes zkouším já. Ale rychle dopít a zpět na „trať“.

Usedám, jako už přece ostřílený amatér, zpět na moto a opět si dám pár koleček. Rozjezdy už nepřipomínají poskakující kozu a na rovinkách si to peláším o sto šest. Po dalších pár kolech uznávám, že mají motorky něco do sebe, ale pořád z nich mám velký respekt. Děkuju za to, že mě v „telecích“ letech minuly a v duchu kvituju zákonodárcům, když chtějí tyto „pekelně silné“ stroje posunout na hranicí vyšší než je aktuálních 21 let. V tom věku si dovedu představit, že bych asi „dračil“ na tomhle stroji podstatně více, než je zdrávo. Už už jsem myslel, že mě nic překvapit více nemůže než to co jsem zažil, ale opak měl být teprave pravdou.

„Tak teď sis to vyzkoušel, už ti to docela jde, za chvíli udeš řídit lépe než já!“ jojo vtipe vylez, sem rád, že stíhám všechno to co mám kde kopnout a zmáčknout. „No a teď si ještě zkus vytočit moto nad 9000 otáček – to teprave něco uvidíš!“. Hmm to teda nevím, říkám sí, přijde mi, že při těch cca 6000 co řadím to už docela řve. Ale dobrá najíždím na start …

Pomalý rozjezd, při 6000 řadím dvojku, posílám stroj do otáček, ale nakonec ještě vyměknu a při 7000 stejně řadím trojku. Ručička tachometru se pohupuje někde u 80km/h. Na konci ranveje se otáčím a teď to zkusím! Přidávám plyn – 6000 fik dvojka a 3000… 4000… tak co teď … otáčím rukojeť plynu nadoraz a užívám si známé zrychlení … 5000…6000… 7000… motor docela burácí, ručička tachometru poslušně leze nahoru a já si říkám no co zkusíme teda co se stane v devíti … Ani nevím zda to bylo v 8 nebo v 9 tisícíh ale to co ten stroj předvedl bylo fatální! Jakoby mě někdo zezadu nakopnul – stroj vzal druhý dech a zrychlení nabralo druhý rozměr! Ranvej jsem doslova přeletěl jako projektil a vzápětí zastavuji u krajnice a s pocitem „mimo“ líčím ten jedinečný zážitek. Verča se jen potutelně usmívá. Jo jo zase jeden začátečník, to ona přece moc dobře zná – ale nechá mě vymluvit a pak mě zasvětí do tajů technického řešení tohoto „druhého dechu“.

Vracím se na ranvej a ještě si to párkrát zopáknu. Slunce mezitím poodešlo trochu k obzoru a byl čas nasednout každý do svého a tradá zpět do Brna…

[View with PicLens]